sponzor webu

články jxd

vcard

vcard

certifikát původu

rozhovor Igora Chauna s jxd

Nepřesaditelný!

Rozhovor Igora Chauna s jxd

rozhovor Igora Chauna s jxd v Reflexu č. 26/27 2017

Kdo je ve skutečnosti Jiří X. Doležal, novinář, o němž bylo napsáno sedm diplomových prací? Jakou roli v jeho životě hraje časopis, do něhož píše pětadvacet let? Na tyto a další otázky otevřeně odpovídá dokument Igora Chauna JXD: Nepřesaditelný. Redakční nápad propojit dvě silné osobnosti neskončil fiaskem, jak mnozí prorokovali, a tak se režisér po mnoha letech vrací do světa „velké kinematografie“ a Reflex se stává prvním časopisem na světě, který veze na karlovarský festival vlastní film.

Když mi Milan Tesař z Reflexu zavolal, zda se můžeme sejít, zněl velmi tajuplně. Na Letné jsme pak dali pivko a on mi prozradil, že se v redakci rozhodli udělat dokument o Jiřím X. Doležalovi. Film. Prý je to ikonická postava časopisu, dýchá za něj – a odevzdal mu za posledních dvacet pět let úplně vše včetně svého soukromí. Zaujalo mne to. Přijal jsem.

Mám za sebou podivuhodné natáčení, kdy jsem si opět ověřil platnost starého buddhistického přísloví, že NIC NENÍ TAKOVÉ, JAKÉ SE NÁM JEVÍ. Za maskou drsňáka jsem objevil velice jemného a zranitelného člověka, inteligentního bojovníka za „svou pravdu“, jenž v extrémních polohách své osobnosti buď lidi provokuje a napadá, anebo miluje, věrně a kamarádsky. Při natáčení jsme se sblížili a Jiří se mi otevřeně svěřoval naprosto se vším. I se svou „nepřesaditelností“ do jiného časopisu. Vyprávěl o různých etapách svého života, o ústupu od svého marihuanového legalizačního úsilí, o neustálém osobním boji za spravedlnost a svobodu, o svých ženách a démonech. S překvapením jsem zjistil mnoho našich vzájemných podobností. Zejména v obou případech naše určující, dominantní matky, nepřítomnost otce a nefunkčnost rodiny a v důsledku toho strach založit vlastní rodinu a plodit děti. S Jiřím jsme se sblížili. Mám ho vlastně rád. Velký hrající si chlapec, plný strachů i radosti, zda je stále dostatečně viděn, slyšen, vnímán. Jako novinář i jako člověk.

Což mu splývá vjedno.

Jiří, jaké jsi měl pocity, když jsme si pouštěli v redakci Reflexu, před tvými spolupracovníky, první verzi dokumentu?

Mimořádně pozitivní, protože jsem byl po celou dobu natáčení pro tebe opravdu prostřený a v podstatě jsem ti dal možnost udělat ze mě netvora. Což jsi neudělal, takže mě to potěšilo. Že z toho nevycházím jako blbec, ale že jsi dokázal udělat z mé výpovědi smysluplný film. To mě opravdu překvapilo, protože jsem si nemyslel, že jsem námět na dokument.

Jirko, když jsme fotili, v jednu chvíli po nás v ateliéru ta milá fotografka Thao chtěla, abychom se postavili proti sobě a opřeli se čelo na čelo. U mě došlo na okamžik k jakémusi tajemnému mys­tickému průniku do tvé hlavy a uviděl jsem vnitřní labyrint tvé osobnosti – zákoutí a uličky tvé mysli, jako třeba ve filmu Rozdvojená duše od Hitchcocka a Dalího z roku 1945. Uviděl jsem jako převládající energii tvůj STRACH. Hned jsem ti to řekl. A tys to v tom ateliéru buď nepochopil, nebo zahrál do autu. Řekl jsi: „Ano, z fotografování já mám vždycky strach.“ Ptám se tedy znovu: Jsi naplněný strachem?

V mnoha situacích ano, ale spíš než strach je to mnohem častěji úzkost. To je jeden z příznaků, který se nepodařilo psychoanalýze odléčit, takže to tam pořád je, užívám na to léky.

Jaké léky?

Sertralin.

Zkus mi o té úzkosti říci něco. Kdy se to začalo objevovat a jak se to projevuje?

Začalo to už v dětství, protože když jsem byl vychováván, maminka mnou manipulovala právě přes úzkost. Takže do mě tahle úzkost byla dennodenně vtloukána poměrně brutálními prostředky. Do osmnácti let, než jsem odešel z domova. Z tohohle jsem se musel léčit psychoanalýzou. Z těch úzkostí v dětství zcela zákonitě vznikají deprese. Nejen u mě, u kaž­dého. V podstatě musím brát celý život antidepresíva a antianxiolitika. Ale díky té psychoanalýze už to není určující tok mého života. Je to jedna z věcí, která mě otravuje stejně jako třeba artróza v zádech, ale není to už klíčové téma.

Já jsem neviděl tíseň, já jsem viděl STRACH. Strach z nepřijetí, z odhalení jakési potenciální prázdnoty.

Člověče, to si nemyslím. Jako když strach, tak spíš, že budu za kreténa! Což je u člověka, o kterém je natáčen film, zcela legitimní pocit. A navíc já to ateliérové focení zvládám velice špatně.

Proč?

Protože mě to sere. Nemám rád takové to „a teď dej hlavu trošku doleva, bradu nahoru a dívej se tam­hle do kamery“.

My jsme se v průběhu natáčení shodli skoro na všem, ale našli jsme témata, kde to mezi námi přátelsky zajiskřilo. Tím prvým nesouladem byl samozřejmě názor na protikuřácký zákon. Jsem od dětství nekuřák a považuji vás za páchnoucí agresory! Tím druhým tématem je sebevražda. Ty jsi opakovaně naznačoval, že kdyby v tvém životě přišel stav nějaké fyzické bezmoci – ztráta zdraví, pohyblivosti, inteligence –, tak že máš připravenou „záložní variantu“.

Ano, mám připraveno několik gramů jedu.

A já jsem ti na to říkal, že je pro mě bolestné, když postava ve filmu, který točím, tohle říká.

Byl ses někdy na onkologii podívat? V léčebně dlouhodobě nemocných? V domově pro pacienty s roztroušenou sklerózou, když jsou ochrnutí, a tak podobně? Viděl jsi někdy někoho umírat na amyotrofickou laterální sklerózu? Na to umřel Gross. To jsou tak nepříjemné záležitosti, že je naprosto legitimní se jim v životě vyhnout, a pokud to nejde jinak, tak suicidiem.

Já nevím, jak bych se choval, kdyby se mi něco takového stalo, ale chtěl bych při té příležitosti manifestačně říci, že celé mé životní poznání je, že sáhnout si na život je jeden z největších hříchů a že člověk si nepomůže, protože „pak“ je to ještě horší. Protože věřím na více po sobě jdoucích životů.

Hřích??? Já s tím katolicismem nejsem úplně zadobře…

Dobře. Řeknu to jinak. Život je dar, jenž se pánu Bohu nevrací, pod nohy nehází.

Ale já nedělám to, že bych přelézal vlaky pod elektrickým vedením, jezdil na kolečkových bruslích nebo jakkoli lehkovážně hazardoval se životem. Já mám pouze pro případ, že se ten život stane nesnesitelným, připravenu tu záložní variantu. A dokonce jsem už natolik mravně pokročil, že se nechci zastřelit, ale otrávit. Když se zastřelíš, tak kdo má po tobě ten bordel uklízet, že?

Že by pak museli ze zdi seškrabávat tvůj mozek?

Musíš pak vymalovat a někdy opravit i omítku, takže se chci radši otrávit.

Říkal jsi, že jsi na medikamentech. Jakou úlohu ve škále tvých podpůrných či léčebných prostředků má marihuana?

Úlohu zcela zásadní pro tlumení bolesti. Po několika málo hodinách, když se pohybuju, ale i vsedě, začínám trpět poměrně nesnesitelnými bolestmi páteře a pánve. Je to artrotického původu a pochází to z úrazu z dětství. Léčit se to nedá, jen trošku tlumit rehabilitací, což dělám. A dá se to tlumit marihuanou nebo opiáty. Takže než abych byl ve dvaapadesáti k tomu všemu ještě závislý na opiátech, nechávám si mnohem raději předepisovat tu marihuanu.

Mluvil jsi o úzkosti, o tvé matce. Jaká byla osobnost a proč sis nemohl hrát s dětmi?

Maminka byla těžce hysterická s nějakou organickou zátěží. Měla nález na mozku už v průběhu života. Těsně před smrtí, když jí dělali CT, zjistili jí nějaké kalcifikované dlouhodobé léze. Nepouštěla mě ven proto, jak sama říkala, aby se mi tam nic nestalo a abych se nezkazil. Ale já osobně si myslím, že se mě snažila izolovat od dětského kolektivu proto, aby mi někdo náhodou neřekl, čím se maminka živí.

Teď má člověk samozřejmě pocit, pokud se neurazíš, že byla prostitutka.

Kdyby prostitutka. Něco mnohem horšího. Ona učila marxismus-leninismus. Byla docentkou marxismu-leninismu na Zemědělské univerzitě a šikanovala tam studenty. Psala taky posudky na všechny sousedy, jestli jejich děti smějí studovat, kdo smí jet na dovolenou na Západ a tak. Když napsala posudek, posílala mě jako malého chlapce k těm lidem se zalepenou obálkou. A já jsem do svých patnácti let nevěděl, že realita v zemi je naprosto jiná, než co mi říkají ve škole a co mi říká maminka doma: že v západním Německu mají nezaměstnaní hlad a že socialismus je naděje lidstva a míru a všechny tyhle kecy. Ona se bála, aby mi někdo neobjasnil, že ve skutečnosti žijeme v diktatuře a ona je přisluhovačkou té zvůle.

My jsme točili v místě tvého dětství, na panelovém sídlišti na Evropské. Mnou to silně pohnulo, protože jsem vyrůstal na podobném panelovém sídlišti, i když na opačném konci Prahy, na Zahradním Městě. Máte tam dětskou houpačku, dětské hřiště v tom vnitrobloku a my se tam spolu zhoupli. Proč?

Asi jsme si něco kompenzovali. Se svým dětstvím, asi jsme se do něj na chvíli vrátili.

Úplně vidím tu tvou dětskou tvář natisklou na okenní sklo, bradička opřená o ručičky. Cítím pach toho skla, ten přimáčknutý nos. A díváš se na ty kluky a holky, jak si hrají. Bylo to tak?

Jo, přesně. Takhle to bylo až do patnácti. Ale zase jsem na druhou stranu přečetl celou maminčinu knihovnu, což bylo několik tisíc svazků poměrně kvalitní literatury. Včetně detektivek.

A co se pak stalo? Ochránila tě matka?

V rámci marxisticko-leninské výchovy jsem byl veden k tomu, abych vedl pionýry. Ve čtrnácti letech jsem dostal na starost asi dvanáct dětí jako pionýrský vedoucí. A poslali nás hrát si do Šárky. A vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím nesáňkoval sám, přesně jsem neodhadl, kudy se dá jet, roztříštil jsem si koleno, zlámal stehenní kost a přesekal nervy v noze.

Omdlel jsi?

Ne. Všechno uvnitř. Navrch jen malá odřenina.

A bolest?

Jo, kosti bolí hned. Zlomená kost bolí hned. Průstřel břicha začne bolet prý až za hodinu, ale zlomené kosti bolí hned.

Následovala nemocnice?

Nejdřív jsem narazil na kvality socialistického zdravotnictví. Zrentgenovali mi stehenní kost, která byla skoro do vinglu, tak ty doktory napadlo, že asi bude zlomená, ale zapomněli mi zrentgenovat koleno. Takže jsem tam deset dní ležel, a když jsem měl obvod kolena už osmdesát centimetrů, tak je napadlo přijet s pojízdným rentgenem. A zjistili, že je koleno rozdrcené. Takže si to vyžádalo pět operací a několik měsíců ve špitále. Bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát v tomhle citlivém věku. Jednak jsem se v té nemocnici dozvěděl, že je to ve společnosti jinak, než mi říkají doma. Viděl jsem poprvé v životě Romy, na Praze šest jsme je neměli. Byl jsem s nimi na pokoji. Vykládali mi, jak jejich rodiče kradou. Seznamoval jsem se s odvrácenými stranami reality a zároveň mi bylo jasné, že maminčina hyperprotektivita mě neochránila. A vrátil jsem se domů jako nasraný puberťák.

A co jsi řekl mamince?

Ty krávo. Hned ve dveřích…

Kdy ses setkal s trávou?

To už bylo na gymnáziu. To jsem někdy v sedm­nácti vyměnil první marihuanu za kodein, který jsem měl předepsaný, se spolužačkou, která už je po smrti, protože se ufetovala heroinem. A podobně jako s tabákem hned první cigareta mi už chutnala.

Měl jsi pocit tajuplného zasnoubení při první marihuaně? Nějakého osudového doteku?

Ano. Ale nakolik je osudový, jsem si musel uvědomovat dalších deset dvanáct let, možná patnáct. Rozhodnutí, že budu každodenním uživatelem, padlo až ve třiceti, když jsem v roce 1995 byl v Indii.

Jakou měl dohru maminčin život po revoluci? Zůstala kovanou komunistkou?

Po revoluci zjistila, že tam už pšenka nepokvete. Ona byla přesvědčená komunistka v době, kdy z toho něco měla. Chtěla prostě být nahoře. Jak se to posralo, nastoupila jako novinářka u Přemka Podlahy, začala psát receptář, během roku dvou se pěkně vypsala, začala psát knížky typu historický rodokaps a stala se poměrně známou autorkou pro postarší paní s trvalou, které si čtou o životě Rožmberků. Měla i autogramiády, a najednou se ukázalo, že celá její epizoda s komunismem byla úplně zbytečná. Že mohla být úspěšná, i kdyby se živila poctivě rovnou tím psaním.

To je tvůj pohled, nebo to ona taky takhle zpětně nahlédla?

Nikdy to nenahlédla. Stála si za tím, co dělala. Umřela v sedmdesáti dvou letech. V posledních deseti letech života tam navíc byly diskrétní příznaky demence.

Kde je tatínek?

To bych taky rád věděl.

Tím můžeme považovat rodinu za vyřešenou.

V podstatě jo. Moji rodiče se vzali a rozešli se, když mi bylo nějakých čtyři pět let. Maminka, která mě vychovávala v duchu hluboké nenávisti k otci, zajistila, že už jsem ho nikdy neviděl. Půjčování dětí nějak zhatila, to nevím. A já si otce prostě nepamatuju, nevím, jak vypadá. Ale jedno vím docela jistě. Protože s tou maminkou byl asi šest let, než jsem se narodil, musel dobře vědět, jaký je magor.

Myslíš, že radši zmizel?

Zmizel a mě tam nechal! A musel velmi dobře vědět, co mě čeká, protože poznal, co ta jeho manželka – a moje matka – je zač.

Teď poprvé jsem z tebe ucítil ­bolest.

To není bolest, to je vztek. Ano. Vysral se na mě velmi podobně jako marihuanová komunita, když jsem byl trestně stíhanej za vtip na obálce Reflexu. Jako na placatej kámen.

Vnímáš to tragicky?

Já to nevnímám tragicky, protože jsem natolik narcistní, sobecký a sebestředný, že sám bych děti stejně nemohl mít, protože bych je vychovával blbě. Já nemám okoukané, jak se to dělá, když dva lidé spolu žijí, nevím, jak to funguje, neviděl jsem v dětství, jak běží ta kooperace manželského páru, takže v podstatě, i když jsem byl dvakrát ženatý, většinu času jsem trávil ve své místnosti a s tou manželkou jsem si pokecal až večer. Neumím sdílet běžný život s partnerkou, natož s dětmi.

Jak se to promítlo do tvých životních postojů, do tvé práce a rvaní s lidmi?

Tam byla ještě jedna etapa, kterou jsme zatím přeskočili. To byla vysoká škola, studium psychologie, jsem sociální psycholog. To už jsme bydleli v příšerném studentském marasmu, takže jsme byli pořád vožralí, furt bez peněz, já jezdil chytat hady na Balkán, pašovali jsme je a občas jsem se nechal jen tak z blbosti kousnout tím hadem. S ničím jsem nebojoval, maximálně se svými komplexy. Po revoluci jsem dokončil interní aspiranturu, což bylo jako dnes doktorandské studium, a začal jsem psát. Můj boj začíná po revoluci psaním, ale první dva roky to bylo hodně problematizované chlastem. Jsem excesívní pijan, neumím si dát jedno pivo a jít domů. Já když se dostanu pod vliv alkoholu, piju, dokud neskončím pod stolem. Ty skutečné boje se společností mohly začít, až když jsem přestal chlastat, protože dřív jsem na to neměl energii. A jak jsem přestal chlastat, začal jsem hned bojovat za eutanazii.

Milan Tesař mi tě před natáčením definoval jako člověka „permanentně ohledávajícího meze a hranice společenské svobody“. Souhlasíš?

Za to mě platí. To je moje role v Reflexu. Tak to vykrystalizovalo. Témat bylo hodně.

Co z nich ti namátkou vytane?

Dostupnost střelných zbraní, legalizace chovu bojových psů, marihuanu jsme říkali, nácky jsem dlouho dělal, pak jsem dlouho tepal ochranáře přírody a dodnes je občas tepu a někdy před třemi lety jsem začal psát o lidech, kteří okrádali slaboduché lidi, pracovně se jim říká šmejdi. Myslím si, že to je dnes důležitější než psát o politice, protože to je čirý hnus.

Vidím tam nějakou paralelu s mým vývojem. Dlouho jsem se zajímal, kdo je pán Bůh, proč jsem člověk, jaký je smysl lidského života – a dnes v nadsázce říkám, že výsledkem mého duchovního poznání je, že mám mít zaplacenou DPH, jsem-li plátcem, přezuté zimní nebo letní pneumatiky a odpovídat přátelům a lidem na SMS a e-maily. Protože jsem člověk na Zemi, a ne anděl v povětří. Až budu anděl, tak to poznám, protože budu mít na lopatkách křídla. Teď však šoupu chodidlama. A stejně tak jsem měl pocit, že ty jsi vlastně od toho velkého boje přešel do malých praktických a smysluplnějších ataků.

Velký boj dnes není moc aktuální. Tady můžeš mít velký boj s Babišem, ale není myslitelné, že by novinář dovedl Babiše do vězení. To není v mých silách. Ale je v mých silách pomoct, když se nějaká přihlouplá paní dostane do exekuce, protože si naběhla u lichvářů. Aby jí tu exekuci zrušili. Což se mi povedlo. Píšu sice politické komentáře na web Reflexu, ale vím, že je to pro zasmání, že to v realitě k ničemu není. Těm drobným obětem může ten článek velmi rychle pomoct zlepšit kvalitu života.

Jak sbíráš témata a jak se na tebe mohou obracet lidé?

Všemi směry. Buď dostanu téma přímo od šéfů, což je Dan Hrubý nebo Marek Stoniš, šéfredaktor. Nebo si něco odpozoruji z médií a sociálních sítí. A třetí možnost je, že mi píší nebo telefonují přímo lidi, protože mám vedle jména zveřejněný e-mail a telefonní číslo. Kdyby mi teď zazvonil služební telefon, přerušíme hovor a já odbavím klienta. Tenhle telefon nevypínám ani v noci, v sobotu, v neděli a stejně tak i ty e-maily se snažím vyřizovat denně.

Před natáčením jsem se domníval, že jsi společenská osoba, jež každý den, večer tráví s přáteli na akcích, na aktivitách…

Já jsem naprosto zalezlý člověk. Do společnosti nebo do klasické hospody nechodím vůbec.

Tvým základním sociálním kontaktem je Reflex, že?

Reflex, to je základ. A pak mám pár přátel, ale s těmi se vídáme třeba jednou za dva měsíce. To je vždy svátek, na to se těším, koupím nějaké pití, víno, oříšky.

Při natáčení u kamaráda, co sbírá trilobity a prodává je, se ti podařilo opít vínem celý štáb.

Já chci, aby jednak byli lidi šťastní, jednak, aby po mně neloudili marihuanu.

Není ti někdy smutno?

Jestli někdy, tak je to v momentě, kdy se mi nechce, a musím jít přesto mezi lidi. Ta samota je dobrá. Já tady mám hodně knížek, mám tady počítač, mně je tady opravdu mnohem lépe, v mé noře, než v jakékoli hospodě. Já jsem paranoidní.

Zeptám se tě na důležité téma obou našich životů – ženy. Jaké jsi měl v životě ženy?

Já měl ty nejkrásnější ženský, který jsem potkal. Jenom díky své výřečnosti jsem měl v posteli ženský, který byly zcela nad moje finanční poměry.

Také fyzicky nad poměry? Nebo se považuješ za svůdného?

Ne, mám pocit, že jsem vošklivej jak prdel, ale ty holky byly hezký. Já je vždycky ukecal. A většinou opil teda. Jako jestli je to čestné a jestli by mě za to Mirek Dušín pochválil, to asi ne, ale na druhou stranou jsem si zašukal. Ale ony dříve nebo později, ty manželky a ženy, zjistily, že jsem v podstatě pro vztah zcela nepoužitelnej. Já jsem byl na to připrcávání, ale na to hnízdění, přijímání zodpovědnosti, zakládání rodiny, na to já nejsem. Já byl i ve vztahu zavřenej ve svém pokoji.

Jak vnímáš reakce čtenářů, vadí ti urážky?

Urážky mi vůbec nevaděj a ty reakce čtenářů jsou pro mě mimořádně důležitý. Když dostávám feedbacky, i nenávistný, tak mám informaci, co to dělá s lidma. Když napíšu, že rušit kožešinové farmy je nesmysl, protože žena v norkovém kožichu je krásná, tak mi napíše padesát veganek, že jsem kretén, a já si hned říkám, že to zafungovalo.

Ale uznáš, že to je trochu pro­vokace.

Není, já si to opravdu myslím.

Jaké drogy jsi v životě poznal a co si myslíš o alkoholu?

Začnu tím druhým, to je jednodušší. Alkohol je jedna z nejnebezpečnějších drog a kořalku vidím ve stejné kategorii jako pervitin a možná ještě o trošku horší než heroin. Strašně mění chování. Šedesát procent násilných trestných činů je spácháno pod vlivem alkoholu, například. A celospolečenské dopady alkoholu jsou strašné.

Žijeme tedy v absurditě, když ničíme konopná políčka – a volně prodáváme kořalku?

To je bazální argument, který jsem uváděl už v roce 1991.

Já jsem na to přišel o rok později.

Je to bizár úplnej zrovna tak jako potírání přírodních halucinogenů, kterých jsem vyzkoušel hodně. Ale vzhledem k tomu, že jich bylo opravdu hodně, tak si nepamatuju, který všechny. Měl jsem havajskou růži, ololikvi, LSD, kropenatec kubánský, lysohlávku mexickou a českou, taky ayahuasku, ibogain, peyote, kaktus jsem sežral dovezenej. To jsou ale všechno zkušenosti jedné dvou expozic. Že bych pravidelně něco provozoval, to platí jenom o lysohlávkách a jedno léto i o extázi.

Proč jsi to všechno konzumoval?

Protože mě zajímalo, co to se mnou dělá. Otevíralo to moji mysl, zbavovalo mě to předsudků a ukazovalo mi to hodnoty v realitě.

A sice?

Pro mě, pořád, je asi ta nejdůležitější hodnota práce. Já vím, že to zní strašně, zvláště po čtyřiceti letech komunismu, ale Buddha i Leontěv, což byl nedoceněný ruský psycholog, přišli na to, že nejvíc jsi tím, co děláš. V psychologii se tomu říká činnostní princip a já na to vcelku věřím.

Pomohla ti tahle plejáda halucinogenů a drog pochopit Veškerenstvo?

(Dlouhé ticho.) Několikrát jsem prožil satori. To byla chemická reakce v mozku, určitě. Ale jestli to bylo nějak spjatý s halucinogeny, nevím. Nikdy jsem neprožil satori při intoxikaci, to spíš vidíš souvislosti, halucinuješ různý ty symboly, takový ty průchody tunelama a všechny tyhle legrace, které ty velmi dobře znáš. Ale že by nějakej ten okamžik osvícení byl spojenej s drogama, to ne. Ale prožil jsem satori třeba v půl třetí odpoledne na Václaváku.

Zastavil ses a cítil jednotu Všeho?

Ano. Tak.

Můj fotr to taky zažil na Václaváku, vyprávěl to příteli Eduardu Tomášovi a ten to použil ve svých pamětech, jako jednu z možností nečekaného osvícení na nečekaném místě. A jeden zenový mistr zažil údajně satori v bordelu při obcování se že­nama.

Tak to je krásný. Můj učitel Su Bong zemřel při kóanovém pohovoru s patnáctiletou žákyní na infarkt. Tak to by mě fakt zajímalo, co probírali.

On jí chtěl zřejmě položit k nohám ten nejzásadnější kóan. Lidský život… Vyprávěl jsi mi, že pro tebe složil báseň. Máš to někde?

To můžu zpaměti. „Cesta nemá bránu z pravdy, slovem nenakreslíš barvy. Křišťálové zrcadlo nemá jako nejako. Soucit láska pochopení pro tebe či pro mě není. Bránou nebránou když projdeš, do země ne ano dojdeš. Tam začíná jaro v tobě, tráva roste kvůli sobě.“ On to napsal anglicky, já to přeložil.

Děkuji ti, Jiří, za setkání a taky připomínku, že nic není takové, jaké se nám jeví. Ani Jiří X. Doležal. Teď spěchám do střižny, aby byl dokument včas hotov. Děkuju, bratře.

Děkuji, bratře.

Print Friendly

bitcoins

Můžete mne sponzorovat!

Mente et maleo!

Klub Conocoryphe: Drancovat a plenit!
Klub Conocoryphe zpřístupňuje svoje sbírky na internetu pro vědecké a studijní účely. Vystavené exempláře jsou neprodejné.

archivováno NK ČR