sponzor webu

články jxd

vcard

vcard

certifikát původu

Když Země zmrzla jak sněhová koule..

Příbramského rodáka docenta doktora Oldřicha Fatku široká veřejnost prakticky nezná, z globálního úhlu pohledu však jde o jednoho z nejúspěšnějších českých paleontologů současnosti.

Docent Fatka popsal řadu nových druhů fosilních živočichů a rostlin, ještě víc druhů zrušil, a těžiště jeho práce spočívá v mikrofosilích – v něčem, co je obvykle alespoň půl miliardy let staré a pouhým okem to vůbec není vidět. Nejen o fosiliích, i o peklech, která už postihla tuto planetu, jsme se bavili na jeho kmenovém pracovišti – na Přírodovědecké fakultě UK.

Kolik jste popsal nových druhů?
Já nejdu po novejch.  Já se spíš už cítím ve fázi přechodu kvantity v kvalitu. Mým cílem není popsat nové taxony – vyčlenit a odlišit nové druhy, ale podívat se, jak vypadá morfologie a struktura toho co se nám zachovalo, vyhodnotit tyto zbytky z hlediska funkčně-morfologického a pokusit se o to, co by moderní paleontologie měla dělat. To znamená snažit se o co největší biologizaci, pokusit se použít biologické přístupy, protože paleontologie je věda stojící mezi geologií a biologií. Takže já nejsem autorem mnoha nových taxonů, jsem autorem prací, které se právě snaží z různých aspektů vzít právě ty informace, které jsou k dispozici u recentních živočichů a rostlin – tedy z biologie. A se zkušeností, kterou dnešní biologie má, se podívat na to, co udělali badatelé v paleontologii přede mnou z trochu jiného úhlu.
Ale abych odpověděl: Jsem autorem čtyř nových rodů a osmi nových druhů v různých skupinách bezobratlých živočichů a rostlin. Ale mnohem více taxononů jsem zrevidoval a provedl takzvaný „lumping“, dejme tomu česky něco jako sloučení. Máme „splitery“, kteří druhy tzv. štípou, poněvadž hledají v první řadě rozdíly. Pak se velmi rychle stanovují taxony, protože rozdíly se dají najít poměrně lehce. Já se spíše snažím o protisměr, to znamená podívat se ne na rozdíly, ale na to, co ty již existující druhy spíše spojuje. V biologických i v paleontologických disciplínách se proto počítám mezi lidi, které lze označit jako „lumpery“.
Bez ohledu na to, mám ve své sbírce dva trilobity, které jste popsal vy. A chci se zeptat, proč když najdete u řeky Litavky v Rejkovicích trilobita, tak nazvete Litavkaspis rejkovicensis. Proč jste ho radši nepojmenoval po sobě?
To je věc, která se ve slušné paleontologické společnosti nedělá. Nevím o žádném případě, že by nový druh člověk pojmenoval po sobě.  Považuji za mnohem důležitější, že když se podívám na název zkamenělin, tak aby tam byl určitý prvek vztahu k oblasti, ke které autor cítí určitá osobní vazba. Litavka je jednou z řek, které vytvářejí krásné údolí. A ve chvíli, kdy v jejím údolí najdu nového trilobita, tak mi připadá naprosto adekvátní vložit do jeho názvu ten krásný prvek českého jazyka. Litavkaspis. A protože je to od vesnice Rejkovice – tak rejkovicensis.
Vy jste prý sbíral i vůbec nejstaršího dochovalýho tvora na planetě…
Ne na planetě, ale na území České republiky.
Mohl byste nám ho představit?
Co se týká makroskopických zkamenělin, u nás nejstarší živočich se nazývá Kodymirus vagans. Jeho systematické postavení není do dneška úplně ujasněné. Můj školitel Vladimír Havlíček z Českého geologického ústavu mapoval v šedesátých letech minulého století prostor brdského pohoří a objevil vložku jemných břidlic. A v ní na několika místech zjistil neznámou faunu – Kodymira. Na začátku devadesátých let minulého století jsme ve spolupráci s profesorem Chlupáčem a s docenty Krafty – otcem a synem – obnovili výkopy.  A podařilo se nám na té lokalitě objevit další druhy, které nám umožnily podstatně lépe pochopit to, jak ta asociace byla vnitřně strukturovaná a jak celkově vypadala.
Teď  vůbec nerozumím, co je asociace.
Asociace je v češtině poněkud vágně definovaný termín, vůbec se nedivím, že tomu nerozumíte. V češtině máme jedno jediné slovo, které může nějakým způsobem substituovat anglické termíny jako association, assemblage, community,  a to je to společenstvo. Je to v podstatě souhrn toho, co se nám zachovalo z živočichů a rostlin, kteří žili a rostli v nějaké době a prošli do paleontologického záznamu.
Tedy to co žilo spolu?
To, co žilo spolu, ale zda to žilo v tom samém místě, těžko říct, protože část z  z těch zkamenělých zbytků může být přesně v prostoru, kde původně živočichové a rostliny žili a rostly a část z nich mohla být přemístěna do toho prostoru, kde se pak najdou.
Vy jste tedy s Kodymirem objevili úplně nejstarší společnstva v České republice?
Ano. Nejstarší zbytky, co jsou vidět pouhým okem, protože od nás známe ještě ze starších hornin mikroskopické zbytky.
Jak jsou staré?
To se velmi těžko přesně měří. Čas v minulosti se dá hodnotit různými hledisky. Dá se říct, že Kodymirus je starý kolem pěti set čtyřiceti, pěti set pětatřiceti milionů let. To je spodní hranice. A to, co leží nad tím, tedy v nadloží, to je staré nějakých pět set dvacet pět milionů let. Takže Kodymirus žil v  někdy v tomto časovém  intervalu. Jinak život je podstatně starší. Předpokládá se minimálně kolem tří miliard let.
Jak ten život vypadal?
Vypadal velmi podivně. Naše definice života je totiž velmi výrazněně ovlivněna tím, jak vypadá dnešní život. Je postaven na uhlíku, na kyslíkaté atmosféře a na dějích, které jsou s  tímto základním principem spojeny. Ve chvíli, kdy se dostáváme proti časovému proudu do období kolem těch tří nebo dvou miliard let, pak musíme započítávat informace , které nemůže poskytnout paleontologie ani geologie, ale astronomie a disciplíny, které se zabývají vznikem a vývojem vesmíru a planet. Atmosféra tehdy byla chemicky úplně jiná, nebyl tady volný kyslík. Hydrosféra tady zřejmě byla, ale fungovala podstatně odlišným způsobem než dneska.
V současné době má Země poměrně silnou chladnější část na povrchu a jádro je pořád ještě tekuté a horké. V té dávné době chladná část byla podstatně méně silná než je dnes a  k vulkanické činnosti docházelo častěji a intenzivněji než dnes. Předpokládáme, že podobně jako dneska tady existovaly syntetizující organismy,  které jsou autotrofní, což znamená, že vytvářejí organickou hmotu z anorganických součástí. Můžeme říci rostliny. Žily především ve vodním prostředí.  Ale jejich přesné zařazení do našeho současného systému není možné, protože barviva, která u těchto organismů slouží jako základní kritérium pro klasifikaci, se nám nezachovala. Takže my nevíme, jestli v  nich byly přítomné organely, které měly barvivo převažující zelené, nebo červené.
Jak je podle moderní geologie vůbec stará Země?
Nejméně čtyři miliardy let. Ale jak dlouho probíhalo astrální období před tím, než vznikla na Zemi pevná část tedy kůra, to přesně nevíme. Ono to mohlo být všechno tekuté třeba dvě miliardy nebo i více let.
Teď jsme se dostali na začátek světa…
Budeme-li to definovat ve smyslu neexistence panspermatické teorie šíření života (teorie o tom, že život na Zemi přišel z vesmíru, který se spontánně šíří, pozn. aut.), můžeme to označit jako za začátek světa.
Můžu se zeptat na začátek světa paleontologa Oldřicha Fatky? Kterým momentem jste se stal paleontologem?
Stává se člověk paleontologem tím, že ví, že je paleontologie? Nebo se člověk stává paleontologem, ve chvíli kdy si odnáší první zkamenělinu domů, nebo se člověk stává paleontologem tím, že si řekne: a tohle chci dělat a realizuje toto rozhodnutí.
To třetí bych dal.
To bylo… No, střízlivým odhadem jsem ještě nechodil do školy. A bylo to pro mě natolik vzrušující, že jsem si řekl, že tohle je to pravý, co by mě mohlo v životě bavit. Já to dneska  formuluji slovy, která pětileté dítě nezná, ale byla to věc, která mě už tehdy naprosto přitahovala. První trilobity jsem nacházel, když mi byly asi čtyři roky. Takhle je to minimálně s třetinou mých kolegů a kolegyň, kteří se paleontologii věnují.
Pak jste vystudoval gymnázium, Přírodovědeckou fakultu a stal jste se vědcem?
Stal jsem se geologem tehdejšího Ústředního ústavu geologického, protože to byla v té době vedle Akademie věd a některých muzejních pracovišť a Přírodovědecký fakulty jedna z institucí, kde se tento obor dal rozvíjet dál. V té době zde byli koncentrováni největší odborníci a specialisté, kteří nevycházeli jen z teorie, ale z dobré zkušenosti v terénu. Na začátku osmdesátých let tam byla garnitura lidí, kteří produkovali mapy vynikající kvality. Jezdil jsem tu do Krkonoš, tu na středočeský pluton, prosbírával jsem značnou část Českého masívu… Byla to pro mě škola, na kterou velmi rád vzpomínám.
Po nějaké době jste ale odešel na teoretičtější pracoviště.
Já jsem na Ústředním ústavu geologickém, dnešní České geologické službě dělal deset let. Pak, na začátku devadesátých let, v roce devadesát tři,  jsem odešel to samé dělat na Technickou univerzitu v Berlíně, kde byl v té době tým šesti či sedmi diplomantů, doktorandů a asistentů, který  se soustředil kolem profesora Erdtmana. Ten jako Němec obhájil doktorát v Norsku, pak odešel do Kanady, pak se uchytil na nějakých patnáct let ve Spojených státech a vrátil se zpátky do Německa. Nejdřív na univerzitu do Göttingenu a pak dostal profesuru v Berlíně. Tam kolem sebe soustředil skupinu lidí – v té době do pětatřiceti let – kteří zpracovávali podobná témata, jako jsem řešil tady já.  Potkal jsem ho v roce devadesát na exkurzi na Východní Sibiři. Pozval mě do Berlína, kam jsem v roce devadesát dva přijel poprvé přednést přednášku a pak se tam k němu dostal v rámci badatelského stipendia Alexandra von Humbolta.
Co bylo dál?
Vrátil jsem se v roce devadesát čtyři na Přírodovědeckou fakultu v Praze jako odborný asistent, kterým jsem byl šest let, tedy do roku dva tisíce, a v roce dva tisíce jsem se habilitoval.
Já myslel, že působíte v Německu dodnes.
Nepůsobím, já tam jezdím jenom občas na stáže. Trvalé pracoviště mám tady tady. Ale Alexander von Humboldt Schtiftung je stipendium, které se snaží o celoživotní kontakty s absolventy.  Takže když už mne jednou vybrali, tak je v podstatě automatické, že než odejdu do penze a nestane se nic mimořádného, tak mám jakýsi nepsaný nárok na dalších dvanáct měsíců stáže. Takže já jednou za dva, jednou za čtyři roky napíšu krátký projekt a jedu na různá místa v Německu na jeden až dva měsíce tu v projektu obsaženou problematiku řešit na některé pracoviště. Byl jsem opakovaně zpátky na Technické univerzitě v Berlíně, také na Technické univerzitě ve Freibergu a na institutu ve Frankfurtu nad Mohanem.
Když kopu trilobity, dostávám se k vrstvám, který vypadají jako brousek, bez známek života. Pod nimi je spousta zkaměnělin, ve skále nad nimi nic. Co to je?
To je záznam toho, že se v prostoru, kde vznikaly tyhle horniny, něco dělo.
Třeba se měnila tzv. snosová oblast – když zapršelo někde mimo ten prostor, kde dnes kopete. Tím deštěm mohly být přineseny materiály do sedimentační pánve.  Tyto horizonty mohou být  podstatě dvojího původu. Buď někde dál explodovala sopka a dostalo se tak do vzduchu větší množství popela, který spadl, usadil se a tak mohl vzniknout Váš brousek. Tyto případy však nejsou příliš časté. A protože padl rychle, tak v tom popelu nejsou zkameněliny. Nebo někde zapršelo a déšť náhle do místa snesl plážové písky, především křemenná zrna.
Říkáte, že ony sopečné vrstvy  nejsou příliš časté.  Jak často všechno podobnou katastrofou zaniklo?
Úplně nejcharakterističtější je to třeba u nás v siluru (3. útvar prvohor, pozn. aut.) , jsou známy lokality, kde z vodní hladiny vyčnívaly sopky. Svatojánské vulkanické centrum a novoveské vulkanické centrum. Zde docházelo k dosti častému periodickému lokálnímu vymírání, protože po výbuchu sopky se vždy popeloviny dostaly do vzduchu, klesly do vody a protože toho popela bylo opravdu hodně, tak za prvé mohl ohřát vodu, za druhé mohl změnit její chemismus, a následně došlo ke změně celé asociace, společenstva.  Živočichové a rostliny byli přikryti popelovinou a zachovávají se nám v tom jednom časovém řezu, prostě žije to, žije to, a zatímco v normálním sedimentu nám dva milimetry horniny vznikají tisíc let, tak tady došlo k tomu, že tři milimetry popela spadly během pár hodin a přikryly vše, co bylo předtím na dně pod tím popelem. Ti trilobiti byli senzitivní na chemismus vody, tak se nejdříve otrávili a potom se už nehýbali, takže nebyli schopni vylézt zpod toho popela ven. Tak vznikly tenounký „šmicky“, které máme v sedimentech zachovány třeba v okolí Loděnic. V některých úrovních máme na místě zcela zachovány asociace, které obsahují vše, co v tu chvíli zakrytí v tom daném prostoru žilo. Jsou to ekvivalenty našich Pompejí,  ale v paleontologickém záznamu.
Proč máme my jako civilizace ty Pompeje jedny, zatímco v těch silurských vrstvách je jich tisíce?
Protože lidi jsou větší a je na ně potřeba podstatně větší spad popela, aby je to zakrylo. Na ty trilobity stačí tři milimetry popeloviny. Dále – lidi v Evropě existují pár desítek tisíc let. A navíc nejsme ve vodním prostředí, tam se usadí úplně vše a proto se i zbytky obvykle lépe zachovávají. Trilobiti měli tu smůlu, že voda příliš neproudila, navíc byli senzitivní na chemismus a docházelo k výbuchům podstatně častěji, protože oni „bydleli“ těsně pod tím „svatojánským Vesuvem“, který to na ně foukal každou chvíli. My, když víme, že někde je zvýšené nebezpečí sopečné činnosti, tak nedoporučujeme, aby se tam bydlelo. Trilobitům to nikdo neřekl a nikdo je nevaroval.
A není těch katastrof taky míň?
Těžko říct, já si myslím, že tohle je věc, kterou těžko objektivně zhodnotíme. Řekl bych, že by jich výrazně méně být nemělo. Ale to, co proběhlo ve svatojánském vulkanickým centru v souvislosti se sopečnou explozí, nemělo na moře o šest set kilometrů téměř žádný vliv a o tisíc kilometrů dál vůbec žádný. Šlo o lokální katastrofy.
A existovaly v minulosti nějaký globální katastrofy?
Budeme-li to definovat tak, že vymře většina živého, pak si myslím, že asi tady byla zřejmě jenom jedna globální katastrofa. To je ochlazení na konci proteozoika, prahor. V té době se odehrálo něco zcela mimořádného. Předpokládá se, že celý povrch zeměkoule byl pokrytý více nebo méně silnou vrstvou ledu a že vlastně oceány, pokud existovaly, tak existovaly pouze pod tím ledem. Země vypadající jako sněhová koule. Tato krátká perioda se v odborných kruzích nazývá „Ice House Earth“ – zmrzlý svět.
Fluktuací v teplotním režimu jsme od té doby, za těch šest set milionů let tady měli podstatně víc, ale nebyly to změny zřejmě tak drastické jako v tomto období. Tohle bylo zřejmě nejdrastičtější, co máme v geologickém záznamu, ale o těch dalších máme mnohem lepší informace nejen z hlediska živočichů a rostlin, ale i z hlediska biochemického vývoje a z hlediska toho, že můžeme rekonstruovat oscilace hladiny tehdejšího světového oceánu. To je terminus technicus, hladina světového oceánu. Oceány fungují jako vodováhy. Když máme chladnější období, tak se nám část vody koncentruje v polárních čepičkách, tudíž velké množství vody se dostává do formy ledu a dochází logicky ke snížení hladiny světového oceánu. Když máme teplejší období, tak čepičky roztají a máme zvýšení hladiny světového oceánu. To se nazývá „ice house“ a „green house“ periodami.
Je známo, jaké dopady na život měly ty menší tepelné změny?
To je jedna z věcí, která se dá označit jako jedna z největších nadstaveb paleontologie. My v podstatě vycházíme z bodových údajů. Ty bodové údaje sbíráme na jednotlivých místech se zkamenělinami. Dáváme je do určitého časového rozmezí. Ve chvíli, kdy máme pro daný časový řez dostatek bodových zdrojů z chladných, mírných, teplých i tropických oblastí, můžeme začít měřit něco, co by se dalo nazvat biodiverzitou. Tu můžeme charakterizovat biodiverzifikací, to znamená tím, jak jednotlivé typy živočichů a rostlin vypadají, jak jsou diverzifikovány. Nebo jí můžeme charakterizovat i tím, nakolik diverzifikované jsou způsoby života.
Každou chvíli slyšíme o biodiverzitě, ale je to fenomén těžko uchopitelný. Položím otázku: Jak můžeme měřit dnešní biodiverzitu, když nevíme, kolik druhů máme? Můžeme odhadovat určité obecné trendy pro jednotlivé skupiny organismů, které budeme analyzovat. Ale abychom udělali totální definitivní monitoring v jednotlivých časových řezech a z toho abychom provedli zobecnění, že teď se nám děje tohle, nebo tohle a skončí to tamhle, na to, si myslím, můžeme těžko dosáhnout. A jestliže jdeme proti času, tak se dostáváme do situace ještě komplikovanější. U některých živočichů a rostlin neznáme jejich způsob života. Takže pouze vazby na prostředí, které známe ze současnosti, můžeme aplikovat na společenstva v minulosti.
I pro současnou biologii máme pouze řezy v jedné časové úrovni. A ve chvíli, kdy budeme říkat, je to katastrofický, vymírají ve velkým pralesy v Jižní Americe, tak to nemá v principu bezprostředně nic společného se změnou biodiverzity. Protože u většiny počet taxonů, které nám vymírají, nedokážeme v tuto chvíli přesně vyhodnotit, jestli nám vymírají proto, že se nám změnilo životní prostředí a podmínky pro jejich život, a proto že už nemůžou žít dál, nebo proto, že už jsou natolik vyčerpaný v rámci vzniku, rozkvětu, diverzifikace a potencionálního zániku druhu či společenstva. A tohleto od sebe odfiltrovat je těžko řešitelný problém.
Rozumím tomu dobře, že v podstatě není známo, zda za dnešní vymírání druhů může člověk?
To nemůžeme jednoznačně a stoprocentně doložit. V tuhle chvíli nemůžeme říct: Změnili jsme biodiverzitu, jsme schopni změřit tu změnu a můžeme definitivně z té změny říct, že za to může. Ale já jsem sám přesvědčen o tom – byť pro to nemám a nemůžu mít důkaz – že můžeme být velmi blízko hranici, kdy se systém planety zhorutí jako domek z karet. Pokud jsme tu hranici už nepřekročili. Ve chvíli, kdy jí překročíme, už nebude cesty zpátky.
Položím jinou otázku, která se tady obecně nepokládá. Jak je na tom člověk v rámci ekosystému? My se ho snažíme díky našemu stále se zvyšujícímu počtu už jenom zneužívat, už jenom žít čím dál tím víc pohodlně, jenom brát a nepočítat s tím, že bysme taky měli něco vracet. Protože je nás už tolik, že Země nás sice ještě uživí, ale už dneska je tady obrovský množství populace, která musí žít ve velmi nuzných podmínkách proto, aby euroatlantická civilizace mohla dosahovat svého standartu. Náš standard už pro tu dneska existující populaci je v přímým konfliktu se zdroji, které jsou k dispozici. Nemůžeme všichni žít tak, že budeme mít auto, budeme mít letní dovolenou u moře, že budeme mít zimní dovolenou na horách. Většina z nás plýtvá. To si neuvědomujeme, nebo si to nechceme uvědomovat. A je tady dneska obrovský množství lidí, který žije pod životním standartem. Podíváme-li se na to i z hlediska paleontologický zkušenosti o vymírání, vzniku a zániku různých společenstev, tak jsem chtěl položit otázku: Kde jsme, v jaký jsme fázi vývoje? Vznikli jsme, uvědomili jsme si, že jsme, expandovali jsme, expandujeme dál a jsme v tom maximálním rozkvětu, nebo už přichází ten v paleontologickém záznamu nesčíslněkrát doložený konec?
Může tedy za globální oteplení člověk?
Teplotu měříme 300 nebo 400 let, z hlediska lidstva velmi dlouhá doba. Z hlediska toho, co hodnotí geologie a paleontologie velmi krátce a naprosto nedostatečně pro obecné vyhodnocení. Život, který opustil vodu, není starší než-li pět set milionů let. Čili před pěti sty miliony lety byl život výhradně vázán na vodní prostředí. A když se podíváme na to, jakým způsobem docházelo v tomto období ke změnám teplot, tak tři sta let ve srovnání s pěti sty miliony je extrémně krátký období. A podíváme-li se, jak vypadala teplota v minulosti, tak vidíme, že tady máme ta období teplejší, které nazýváme „greenhouse“, a máme období chladnější, která nazýváme „icehouse“. Průběžně se střídají, mají poměrně dlouhou periodicitu, ale to je jenom velmi hrubý pohled z velký vzdálenosti.  Takže o dnešních změnách opravdu mnoho nevíme. Jestliže se ale podíváme na tající ledovce v Grónsku, na ustupující ledovce ve vysokých horách, pak je to věc, která by nás měla varovat. Měli bychom se snažit, abychom za to nemohli a abychom to výrazně neurychlovali.

Print Friendly

Comments are closed.

bitcoins

Můžete mne sponzorovat!

Mente et maleo!

Klub Conocoryphe: Drancovat a plenit!
Klub Conocoryphe zpřístupňuje svoje sbírky na internetu pro vědecké a studijní účely. Vystavené exempláře jsou neprodejné.

archivováno NK ČR